Staroměstské náměstí - projekt Lešení - fotografie

Fotografie k projektu výstavby Lešení na Staroměstském náměstí. Více informací o tomto projektu najdete v ostatních odkazech pod názvem Staroměstaké náměstí - projekt "Lešení".

Úvod

Proluka po budově Staroměstské radnice na Staroměstském náměstí v Praze je již více než 50 let precedentem vnímání městských prostorů a jejich utváření v Česku. Více než 100 let pak existuje představa o nastolování nového řádu do měst i jejich okolí formou naprosté destrukce starého a výstavbou nového, jako tomu bylo při asanaci Josefova a Starého města. Zároveň se fixuje podoba historických, často nekvalitních staveb a brání se tak dynamickému vývoji českých sídel. Do tohoto prostředí nepochopitelných rozporů absolutní destrukce a fanatické konzervace, odmítání nové kvality a nekritické ochrany starých chyb, přichází 8 soutěží, které mají problém Staroměstského náměstí vyřešit. Nic takového se samozřejmě nestalo. Naopak, soutěže svou poměrně nízkou kvalitou nejen mnohých návrhů, ale často i porotců, utvrdily veřejnost v tom, že architektům není možno věřit ani při plánování sídel, ani při plánování zástavby v historickém centru.

Neúspěch osmi soutěží provedl celou problematiku dvacátým stoletím a přivedl ji na práh informačního věku. Proč tedy architektura ztratila důvěru publika? Bylo a je vůbec možné najít konečnou a trvalou formu pro tuto dostavbu? A co ostatní místa, mohou najít koncepci vývoje nebo stagnace v době, kdy se tak zásadně mění vnímání světa? Na tyto, a s nimi spojené otázky se snaží odpovědět tato práce.

Historie zástavby

Vývoj města v předrománské době

Nejstarší osídlení v oblasti dnešní Prahy nelze hledat v jejím dnešním historickém centru, ale ve výhodně chráněném, ze tří stran obtékaném Holešovickém ohybu Vltavy.

O vývoji dnešního Starého města Pražského neexistují žádné písemné, a ve většině ani hmotné doklady, které by určily dobu a místo prvního osidlování. Tržiště zde s jistotou vznikalo již počátkem 10. století, jistě již před přeložením hlavního Přemyslovského hradiště z Levého Hradce na ostroh současného Pražského hradu. Tržiště vzniklo u brodu přes Vltavu, leželo dále od toku řeky za záplavovým územím v úrovni cca o 3 m nižší oproti současnému terénu Staroměstského náměstí. Přesná lokace tržiště dnes již není možná, dá se však předpokládat kdesi u dnešního Ungeltu, který vznikl na „otýněném místě“ jako knížecí dvorec, celnice, špitál, kostel a sklady. Další stavbou, kolem které se vymezoval život kupecké osady byl kostel sv. Mikuláše.

V roce 965 navštívil Prahu španělsko-židovský obchodník Ibrahim Ibn Jakub, který ji popisuje jako největší trhoviště v zemích slovanských vystavěné z kamene a vápna. Nemluví tak jen o Pražském Hradu, ale i o podhradí na pravém břehu Vltavy.

Kolem prostoru rozlehlého tržiště byly vystavovány domy v nesourodých shlucích, které se vymezovaly vůči cestám a tržišti a vytvářely tak ulice, které nám dokládají směry cest a rozlehlost tržiště. To mohlo původně sahat od dnešní ulice Široké po jižní stranu Staroměstského náměstí k ulici Celetné, v kolmém směru pak od dvora Ungelt po západní stranu Malého náměstí a zde snad volně v záplavovém území až k řece. Pozdější posunutí stezky jižněji vymezilo omezení trhu od ulice Dlouhé tak, jak dnes ústí do náměstí. Původní provoz je dodnes zřetelný z vypnutí křivek jižní a severní strany náměstí. Jedná se o obchodní stezky vedoucí od Peterské brány ulicí Dlouhou, od Prašné Brány ulicí Celetnou, podél toku Vltavy ulicí Husovou a od brodu přes řeku snad v místech dnešního Mánesova mostu ulicí Kaprovou.

Vývoj města v době románského stavitelství

Za sílící a upevněné moci přemyslovského rodu byl do České kotliny importován románský sloh, ve kterém byly stavěny jak objekty na Pražském Hradě, tak v Pražské obci. Stavby církevního i profánního charakteru stavěné z kamene v průběhu 11. a 12. století nám zachovaly doklad o upevňování městské uliční struktury do podoby, která je nám již známá. Prostor ulic a veřejných prostranství vymezují domy, jejichž sklepení, nebo hlavní přízemní sály se zachovaly v podzemí pod středověkými odpadovými souvrstvími.

Uliční systém se přizpůsobil výstavbě kamenného Juditina mostu za vlády krále Vladislava I., někdy mezi léty 1158 a 1172, kdy nahradil dřevěný most, stojící do té doby s největší pravděpodobností u brodu, v místech dnešního Mánesova mostu. Juditin most byl vystavěn na místě dnešní budovy Křižovnické koleje, kde je ve zdivu patrný zbytek schůdků a vně budovy první mostní oblouk.

Samotné Staroměstské tržiště je stále více zastavováno domy, které pojímají stále více veřejného prostoru. Východní strana náměstí byla vymezena již v průběhu 12. století. Dnešní plác Goltz-Kinských, nejvíce zasahující do prostoru náměstí, byl vybudován na základech dvou románských domů, po kterých se ve sklepeních zachovaly zbytky kvádříkového zdiva s neopracovaným portálkem. Základy domu U bílého jednorožce tvoří románský objekt, ranně středověké jsou pravděpodobně i zdi 1. NP. Týnská škola je mladší a její půdorysné umístění lze bezpečně určit až ve 13. století, nelze však vyloučit starší základy. Západní strana náměstí byla zakončena kostelem sv. Linharta, který stával v místě dnešní budovy magistrátu a domy na západní straně Malého náměstí.

Teprve v průběhu 13. století probíhá zastavování vnitřního prostoru náměstí špalíčkem, který nyní odděluje Malé náměstí od náměstí Staroměstského.

Vývoj města v době gotického stavitelství

Ve druhé polovině 13. století začíná pronikat na území Čech gotická architektura, která ovlivnila také vzhled a urbanistické řešení Staroměstského náměstí. Z tohoto období výstavby hlavního městského prostoru se zachovala kompletní půdorysná dispozice až do devatenáctého století. Také většina domů se dále vyvíjí pouze hmotově nastavováním dalších pater bez razantních zásahů do struktury zdiva až do století devatenáctého. Nejdůležitější dochované, nebo alespoň zaměřené stavby vznikaly s výstavbou radniční budovy. Ta byla přestavěna z výstavného měšťanského domu Volfinova, který se však podařilo zakoupit až v roce 1338 se souhlasem krále Jana, ačkoliv Větší Město Pražské získalo radniční práva a status města již v průběhu 13. století. V průběhu století 14. se radnice stále rozšiřovala, protože nestačila prostorovým potřebám města a Volfinův dům již také nevyhovoval jako reprezentativní budova. Město se muselo vyrovnávat s honosnou vrcholně gotickou architekturou, kterou na náměstí reprezentoval především Dům u Zvonu. V roce 1338 byla založena radniční věž, doplněná roku 1381 arkýřovou kaplí, kdy došlo pravděpodobně také k výstavbě východního křídla. Kromě úprav samotných prostor radnice byly vytvořeny prostory pro prodej kupeckého zboží. Celé náměstí v této době působí rozlehlejším dojmem, protože hmota měšťanských domů je nižší a na náměstí se jich nachází o 15 více než v současnosti, čímž se podtrhuje dominance radniční věže. Za frontou domů také vyrůstá novostavba Týnského chrámu.

Během 15. století získává město pro budovu radnice další měšťanské sousedící domy, Sislův, Křížův a Mikšův. Tak mohl být pro město vybudován sál (do výstavby sálu Vladislavského největší civilní stavba v Praze), který byl umístěn v 1. patře, koncipován byl jako dvoulodí osvětleno sedmi hrotitými okny a zaklenut síťovou klenbou na tři volné sloupy. Tak zasáhla do vývoje radniční pozdní gotika doplněná již v průběhu 16. století prvky Vlašského slohu.

Renesanční proměny města

K výrazným dostavbám a přestavbám celého prostoru náměstí dochází především za vlády Rudolfa II. se kterým se do Prahy přistěhoval i celý císařský dvůr. V této době vzrostla potřeba reprezentace a zvyšování společenské prestiže, která se projevovala na nejdůležitějších místech města a Hradu, tedy i na Staroměstském rynku. Sdružováním parcel měšťanských domů do palácových staveb a výstavbou dalších pater a honosných štítů s arkýři a rozměrnými okny se zcela proměňuje výraz náměstí. Také výzdoba fasád se komplikuje a množí se její nákladnost jak sgrafity nebo freskami, tak plastickou výzdobou. Ve veřejném prostoru byla zbudována mramorová Krocínova kašna s bohatou plastickou výzdobou, která byla urbanisticky posazena na průhledy Dlouhé a prodloužené Kaprovy ulice.

Ve velmi krátkém časovém období byla tvář náměstí i jeho proporční a kompoziční vztahy zcela proměněny z nízkého homogenního středověkého prostoru do vysokého výstavného renesančního náměstí, čímž získalo na intimitě a plastičnosti.

Barokní proměny města

Po přelomovém roce 1620, kdy byli čeští stavové poraženi a o rok později na Staroměstském náměstí 27 z nich popraveno, nastalo období třicetileté války, během něhož se vývoj města značně zbrzdil. Konfiskované majetky i ostatní stavby zůstaly z předchozího období pro měšťanstvo i šlechtu dostatečně reprezentativní, a tak se nové barokní umění projevilo na náměstí až po vestfálském míru Bendlovou plastikou mariánského sloupu. Tento byl umístěn na ose Celetené a Radniční ulice a stal se první novodobou veřejnou plastikou v Praze.

Roku 1684 byl v severní frontě náměstí vybudován konvent Paulánů, který sahal až ke kostelu sv. Salvátora (zkonfiskován roku 1620 evangelíkům) s průčelím italského palácového typu otočeným do prostoru náměstí. Tento klášter byl svou výškou tří převýšených pater ve své době okolním domům neúměrný a k jeho hmotové velikosti se brzy začaly vztahovat i další přestavované paláce, především po požáru roku 1689. Roku 1720 byla již celá severní fronta barokně přestavěna a dokončena byla i barokizace domu Krenova.

Jižní strana náměstí byla dotčena barokními přestavbami v ranné etapě mírně, v etapě vrcholné pak výstavbou konventu servítů a dalšími barokními úpravami fasád. Vrcholným dotvořením náměstí byla Luragova výstavba paláce Kinských roku 1755 na místě dvou rozlehlých měšťanských domů. Radnice samotné se barokní přestavby dotkly jen minimálně.

Barokní výstavba kostela sv. Mikuláše podle projektu Kiliána Ignáce Dienzenhofera z roku 1732 v té době sice nesouvisela přímo s prostorem Staroměstského náměstí, ale svou siluetou vztyčenou za uliční frontou západní strany náměstí do něj přeci jen vstupovala. Tím byly barokní kulisy celého prostoru hotovy.

Doba klasicistní a historizující přestavby města v 18. a 19. staletí

V období doznívajícího baroku a nastupujícího klasicismu bylo upraveno východní křídlo radnice z podoby gotického paláce na nezajímavou praktickou stavbu, se zachováním většiny zajímavých interiérů středověku. Tato přestavba byla provedena roku 1784 po té, co byly zrušeny jednotlivé radní domy všech Pražských měst a samospráva byla přesunuta do magistrátu ve Staroměstské radnici.

Klasicistní úpravy pro potřebu magistrátu již brzy nestačily pro stále se rozrůstající administrativu a tak byly pro potřebu radnice zakoupeny další sousední domy. Ani toto opatření však nepřispělo k vyřešení prostorových problémů, a tak bylo roku 1832 rozhodnuto o stržení všech i nově zakoupených domů kromě věže s úmyslem vystavět na jejich místě novou radniční budovu. Jako první podlehlo roku 1838 demolicím cenné východní křídlo s radním sálem a tři sousední domy všechny stojící na místě dnešní proluky. Hned po demolici se začal realizovat projekt Petra Nobileho vybraný ze čtyř návrhů vytvořených v novogotickém slohu. Proti Nobileho architektonickému řešení se však zvedla vlna protestů, a tak musel návrh až roku 1844 upravit architekt Paul Sprenger, podle nějž byla mezi léty 1847-1848 vystavěna budova ve stylu vladislavské gotiky známá pod názvem Nobileho trakt. Nesmyslně pak byla odstraněna Krocínova kašna a její materiál v noci odvezen do základů Žižkovské plynárny.

Po sjednocení čtyř průčelí do jediné fronty radnice zůstal stát barokní Krenův dům a náměstí vlastně stále neměnilo svůj uzavřený charakter až do počátků realizace asanačního plánu Starého města a Josefova, kdy byla mezi lety 1896-1900 stržena celá severní strana náměstí a nakonec i Krenův dům, který především uzavíral pohled na podnož kostela sv. Mikuláše. Další část asanačního projektu, počítající s odstraněním Kinského paláce Týnské školy a všech domů před kostelem Panny Marie u Týna, naštěstí nebyla realizována.

Na severní straně náměstí tak začala vyrůstat fronta novobarokních činžovních domů a celou jednu čtvrtinu této strany náměstí zaujalo ústí Mikulášské, dnes Pařížské ulice. Tento bulvár končil u ustupujícího presbytáře sv. Mikuláše, který ještě umocňuje šíři vstupu do Pařížské ulice. Projekt nepočítal s obnovením hmoty Krenova domu a tak se boční fasáda Nobileho traktu i nadále vztahuje k Radniční uličce, která ale již neexistuje. Vzniká tak neforemně vytvořený lalok náměstí zakončený fasádami radnice a sv. Mikuláše, určenými pro úzké a stísněné prostory. Daná situace je pak z estetického hlediska neúnosná, Nobileho trakt je stále napadán kritikou výtvarně nekvalitní stavby, a tak začínají být od roku 1901 vypisovány soutěže, které by dotvořily západní stranu náměstí v návaznosti na nedomyšlenou asanaci s tím, že by se měly i nadále demolovat další části radničních budov za účelem získání prostoru pro magistrát.

Období „výstavby“ ve 20. století

Prvním a ve své době velmi diskutovaným a kritizovaným zásahem bylo vybudování Šalounova pomníku Mistra Jana Husa roku 1915. Kritika dílu vyčítala především jeho přemrštěnou velikost vůči prostoru náměstí, nejasnost obrysu a diskontinuitu s pohledy a pozadím, kde vlastně žádné straně náměstí nepatří. Po skončení I. světové války a vyhlášení samostatného státu roku 1918 byl stržen domnělý symbol rakouské nadvlády Mariánský sloup.

Při Pražském povstání byl vybombardován a vypálen Nobileho trakt, který byl po soutěži v roce 1946 stržen s tím, že na jeho místě bude vystavěna nová budova. Žádný z návrhů v soutěži však nedošel realizace a zbořeniště zeje do prostoru náměstí až dodnes.

Další změny na náměstí se děly již jen formou oprav a úprav stávajících domů. Při opravě Královské cesty byla změněna především podoba domu U zvonu, kterému byla částečně navrácena jeho gotická podoba. V devadesátých letech přibyl do prostoru náměstí prvek provizorně trvalých prodejních stánků, jejichž architektonická úroveň je snad nejhorší možná. Za východní prolukou náměstí se odkrývá pohled na siluetu střech, které jsou doplněny nepochopitelnou pozorovatelnou trychtýřovitého tvaru.

Na náměstí se vrací život, což je spojeno s výstavbou dalších prodejních stánků (minimálně dvakrát za rok), případně pódií pro zvláštní příležitosti.

Na místě proluky byl do doby jejího vyřešení vysazen park, který svým stromořadím částečně nahrazuje osu fasády, ale výsledný účin je nedostatečný. prostor Staroměstského náměstí, jinak velmi homogenní, zůstává stále rozrušen nejproblematičtější prolukou v hlavním městě.